Malování teď hojně naplňuje můj volný čas. Uvědomila jsem si totiž, že mi kreativita hodně chyběla, že se mi sice ukazovala a připomínala, abych se věnovala tvořivému sebevyjádření, ale pořád jsem tak nějak měla něco důležitějšího na práci. Naštěstí jí stavidla otevřelo mé druhé těhotenství. 

Došlo mi, že si my ženy máme kreativitu pěstovat… jako rostlinku. Věnovat se jí pozorně, s potřebnou péčí a hlavně pravidelně.

A teď nemyslím, že by všechny ženy měly malovat obrazy. Ženy přírodních národů tvoří z toho, co jim poskytuje příroda, a zároveň se tím zdobí. Spousta z nás si pamatuje, jak babičky nebo maminky háčkovaly, tvořily z plsti, pletly z proutí, zdobily sebe a své domovy…

Protože

• Tvoření s plným zaujetím zaměstná ruce a ohromně zklidňuje mysl.
• Žena se ponoří do sebe a třeba si při tom řadu věcí i uvědomí, dostane se do proudu vnímání své intuice…
• Uvolňuje se a hraje si, aby byla schopná hravosti i v každodenním životě.
• A v jejím výrobku je pak otisk té ženy, jejího srdce, její energie.

Proto moje povídání s Alexandrou Martinou Běhalovou v jejím podcastu cyklu Lesní stezkou na Tiny Life bylo z velké části o malování a kreativitě, ale povídaly jsme si i o dalších tématech, která se v mém životě teď objevují.

Podcast si můžete poslechnout tady.

Téma kreativity mi přijde natolik zajímavé, že jsem vybrala z tohoto povídání to nejdůležitější. Pokud nemáte chuť poslouchat celý záznam, můžete se začíst do následujících řádků.

Co mě k malování nakoplo

Kdysi jsem žila s kamarádkou Kamilou, která vystudovala ilustraci knih a byla hodně kreativní. Dráždilo mě, když jsem se na ni dívala, jak jí malování jde. V tu chvíli mi to připadalo jednoduché, ale jak jsem vzala do ruky štětec já, tak to tak vůbec nebylo. Navíc můj vnitřní kritik měl vždycky laťku hodně vysoko, chtěl, aby to bylo všechno perfektní! Moje vnitřní dítě se v tom okamžiku začalo hrozně vztekat. Kamila mi pomohla si vůbec připustit, že bych mohla tvořit, že skutečně nepotřebuji speciální talent.

Nejdůležitější zlom přijetí umění do mého života se stal před sedmi lety. Tehdy jsem byla těhotná s Gabrielkem a shodou okolností jsem se dostala v Praze do Akademie výtvarných umění, do ateliéru malby dvou úžasných malířů, pana Rittsteina a pana Franty, kde jsem studentům seděla modelem. Prostředí i úžasní lidé mě totálně pohltili. A já jsem zjistila, že ani nejsem tak závislá na tom výsledném obrazu, jako na tom pohybu, kdy člověk ponoří štětec do barvy a vytáhne ho ven.

Kamarádka Eva, se kterou jsem v té době sdílela své nadšení a zážitky ze sezení modelem, mi k Vánocům koupila kompletně celý set barev, štětců, plátna… s tím, že chce ode mě zpátky jako dárek namalovat nějaký obraz. To byl závazek, který mě donutil se malování opravdu věnovat.

Tím se moje kreativita hodně otevřela.

Barvy

První uvědomění bylo spojené s barvami. Postupně jsem pochopila, že jsou pro mě veledůležité, že je hodně vnímám. Když jsem začala malovat, tak mi došlo, jak moc je vnímám, pravděpodobně víc, než je to běžné. Barvy mě nabíjejí energií a vylaďují a malování mi umožňuje zanechat prostřednictvím barev energetický záznam mého vnitřního já.

Vnitřní dítě

Další velké aha bylo spojené se vzpomínkami na dětství. Uvědomila jsem si, že moje vnitřní dítě je to, které je zablokované. Protože v dětství jsem byla často srovnávaná s jinými holčičkami a slýchávala jsem jen kritiku, že moje obrázky nejsou dost dobré nebo nejsou podle představ dospělých. Zákonitě jsem se pak jako dítě všemu tvořivému vyhýbala. Díky malování jsem se musela zpříma podívat na všechna nabraná přesvědčení o své schopnosti vyjadřovat svůj vnitřní svět v skrz malování.

Terapie

A nezůstalo jen u dětských bolístek. S každým obrazem se ve mně něco léčí. V těhotenství s Gabrielkem díky sadě barev od Evičky vzniklo několik obrazů, které v sobě zachycují moje vnitřní procesy před sedmi lety, a tím jsou pro mě cenné. Proto jsem si je taky nechala, nebo je mají moji blízcí. Často se k obrazům vracím, mám k nim vlastně takový intimní vztah.

A vlastně podobně jsem to měla i teď u druhého těhotenství. Začala jsem totiž znovu malovat v době, kdy jsem jen tak tušila, že možná jsem těhotná. A celá doba těhotenství, porodu i období po něm mi otevřela hodně vnitřních témat a kostlivců, které zase přes malbu obrazů odžívám a vymalovávám se z nich. A vlastně to své já do nich ukládám.

Jsem v tom takovou terapeutkou sama sobě.

Co mi malování dává dnes

Malování je teď, kdy jsem máma dvou synů, vyvážením mateřství a práce. Je to čas jenom pro mě, který mě teď jako ženu nejvíc vyživuje. Uvědomila jsem si taky, že díky tomu, že si večer hraju, tak jsem pak přes den víc schopná si hrát se svými dětmi. Takže jsem teď hodně v kontaktu se svým vnitřním dítětem.

A ženám, se kterými se setkávám na konzultacích, radím, aby si uvědomily, že kreativita – tvořivost – tvořivá síla v nás je naší nedílnou součástí.

My ženy jsme TVŮRKYNĚ života.

A pokud žena kreativitu nemá v sobě podporovanou, nepěstuje si ji, tak jí vlastně něco chybí. Pak se to samozřejmě může projevit na zdraví jejího lůna nebo vůbec celkově na jejím ženství.

I v letní online škole Láskou lůno léčiti jsme věnovaly kreativitě žen velkou pozornost, vyzýváme je k tvořivosti a často k návratu k tomu, co třeba v pubertě nebo ve věku kolem dvacítky dělaly, ale někde po cestě životem to ztratily v záplavě všech těch dospěláckých povinností a nutností.

Tak si říkám, že možná, až budou jednou všechny ženy zdravé a moje terapeutická práce už nebude potřeba, tak malování obrazů by mohlo být mou další životní náplní. Pomalu si už dokážu představit, že bych se živila tím, že bych malovala obrazy pro potěchu a pro radost druhých.

S láskou
Vaše Gabriela